OBECNÝ KONCEPT UDRŽENÍ
Udržením fáze máme na mysli techniky, které cvičícímu umožňují zůstat ve fázi po maximální možnou dobu. Bez znalostí technik pro udržení fáze bývá její délka několikrát kratší, než by jinak mohla být. Nejkratší fáze pak trvají jen několik vteřin. Začátečníci mívají často obavy z toho, že se jim z fáze nepodaří vrátit; toto je však naprosto zbytečná obava, protože skutečnou výzvou je schopnost udržení stavu fáze, který může snadno pominout, pokud nejsou použity techniky pro jeho udržení.
Udržení stavu fáze má tři základní principy: zabránění návratu zpět do stavu probuzení (čemuž říkáme „chyba“), zabránění upadnutí do spánku a zabránění chybnému výstupu z fáze. Je pravidlem, že první dva principy (probuzení nebo naopak usnutí) se týkají především začátečníků. Třetí se pak objevuje v pozdějších stupních praxe.
Zabránění návratu zpět do těla je poměrně snadno pochopitelné, ale zabránění usnutí je pro mnohé poněkud matoucí. Ne každý ví, že skoro polovina případů vstupu do fáze končí docela triviálně obyčejným usnutím. Člověk postupně ztratí pozornost, jeho uvědomění se pomalu rozplyne, okolí ztratí zřetelnost a zážitek přejde v běžný sen.
Zabránění chybnému výstupu z fáze je daleko dramatičtější a daleko víc překvapující. Cvičící si někdy uvědomí počínající výstup z fáze, techniky pro její prohloubení selžou a výsledkem je zdánlivý návrat do těla a probuzení. Cvičící má za to, že fáze skončila, vstane třeba z postele, a nebo ještě před jejím opuštění usne. Problémem je to, že rozdíly v realističnosti fáze a skutečné bdělé reality jsou natolik nepatrné, že je potřeba velmi pečlivého posouzení. Je tedy záhodno, aby cvičící při ukončení fáze použili vhodné testovací postupy, protože návrat do reality může být jen zdánlivý a čistě imaginativní.
Pro tři uvedené problémy máme specifické postupy a řešení, které se dají vedle běžných pravidel použít pro jakýkoli zážitek fáze. Studiu těchto pravidel by mělo být věnováno přinejmenším tolik pozornosti, jako studiu specifických postupů, protože pokud jsou použity jednotlivě, tak některé z nich mohou cvičícímu pomoci v dosažení několikanásobně delšího stavu fáze.
V některých případech není možné techniky pro udržení fáze použít. Ale pro většinu zážitků je znalost udržení fáze užitečná. Může rovněž dojít k situaci, kdy cvičící jen potřebuje odolat chybě, zatímco jiný potřebuje odolat usnutí. Všechny tyto jednotlivé situace jsou vysoce specifické a jejich rozlišení je možné jen s dostatečnými zkušenostmi.
Při znalosti všech technik pro udržení stavu fáze může fáze trvat dvě až čtyři minuty, což se nezdá dlouho, ale ve skutečnosti tomu tak opravdu je. Zvláštností stavu fáze je, že k provedení akcí či zisku informací stačí jen několik vteřin. Během tří minut je možné provést takové množství věcí, že cvičící někdy potřebují doslova seznam toho, co chtějí ve fázi dosáhnout, aby zabránili zbytečnému mrhání časem.
Existují teorie, které ovšem nebyly ani potvrzeny ani vyvráceny, které tvrdí, že čas ve fázi se může vůči reálnému času v bdělé realitě smršťovat či natahovat. Jedna minuta skutečného času pak může ve stavu fáze působit jako mnohem delší časové období.
Vnímání času se u jednotlivých cvičících může velmi lišit. Zvláště začátečnící mohou jednu minutu ve fázi vnímat jako třeba až pět či deset minut. To je dáno psychologickými rozdíly mezi jednotlivými osobami, stavem mysli a také událostmi probíhajícími ve fázi.
Pro posouzení toho, jak dlouho fáze trvala, člověk nepotřebuje stopky. Je lepší spočítat, kolik akcí a činností člověk ve fázi stihl provést a jak dlouho mohly jednotlivé akce zabrat. Výsledek se bude od prvních odhadů značně lišit.
Maximální délka stavu fáze hodně závisí na schopnosti využívat techniky pro jeho udržení. Někteří cvičící mohou mít problémy s překonáním hranice dvou minut, zatímco pro jiné bude poměrně snadné zůstat ve fázi po deset nebo i více minut. Je fyziologicky nemožné zůstat ve fázi nastálo a už 20ti minutové pobyty ve fázi jsou velmi neobvyklé.
TECHNIKY A PRAVIDLA PRO ZABRÁNĚNÍ NÁVRATU DO TĚLA
Z následujících technik je při udržování stavu fáze nejčastěji používána technika neustálého zesilování smyslových vjemů a také zesilování smyslových vjemů při potřebě. Přesto však pro určité jednotlivce mohou mít velikou účinnost i ostatní sekundární techniky, proto je vhodné nastudovat techniky všechny. Prvním dvěma by však měla být věnována pozornost především.
Neustálé zesilování smyslových vjemů
To stejné zesilování smyslových vjemů je popsáno v kapitole o prohlubování fáze (kapitola 6). V zásadě by cvičící po dosažení potřebné hloubky a stability fáze neměl přestat s aktivním nabuzováním svých vjemů, ale měl by v něm pokračovat, ač třeba už ne tak aktivně, jako na počátku prohlubování.
Jde o to, že aktivity pro udržení maximálního hmatově-pohybového a vizuálního vnímání by měly být prováděny během celé fáze. To znamená soustavné dotýkání se okolních předmětů a pozorování okolních detailů. Pokud například procházíte kolem knihovny, dotkněte se některých knih, jejich hřbetů, stránek apod. Hmatové vjemy by měly být získány ze všech zakoušených objektů.
Ohmátávání může být použito zvlášť jako podpůrná aktivita – tak, aby nedošlo k přetížení vizuálními vjemy. Ruce by se měly stále něčeho dotýkat, nebo ještě lépe – stále třít o sebe .
Zesilování smyslových vjemů v případě potřeby
Použití zesilování smyslových vjemů při potřebě se nijak neliší od neustálého zesilování smyslových vjemů. Je používáno pouze v případě, kdy hrozí návrat do probuzení nebo když se začnou vytrácet či znejasňovat vizuální vjemy. Například se při cestování ve fázi začne zhoršovat zřetelnost scény, což značí zeslabení fáze. V tu chvíli je třeba, aby cvičící začal hmatem zkoumat jakékoli možné objekty okolo sebe; pozorovat detaily svého okolí. Jakmile dojde opět k návratu realistického projevu okolí, může cvičící opět pokračovat ve svých předchozích aktivitách již bez potřeby zesilování smyslových vjemů.
Neustálé vibrace
Při této technice jsou udržovány stálé a silné vibrace. Jak bylo uvedeno výše, vibrace jsou vybuzovány pomocí napínání mozku nebo těla bez použití svalů. Udržování silných vibrací má na délku fáze pozitivní vliv.
Posilování vibrací v případě potřeby
Zde se jedná o vyvolání a zesílení vibrací v případě nebezpečí návratu do probuzení. Mezi takové znaky patří dvojité vnímání (jak vjemů ze stavu fáze, tak vjemů ze spícího těla) a rozmazané vidění. Zesilování vibrací pomůže prohloubení fáze a tak umožní cvičícímu zůstat ve fázi po delší dobu.
Skok po hlavě
Tato technika je shodná s technikou pro prohloubení fáze stejného jména. Pokud dochází k zeslabení projevů fáze, je třeba skočit se zavřenýma očima po hlavě současně se silnou touhou po rychlém a hlubokém letu. Jakmile pak dojde k návratu do hlubšího stavu fáze, mohou být použity techniky pro přemístění, aby se předešlo zastavení ve slepé uličce.
Vynucené usnutí
Jakmile se objeví náznak hrozby návratu do probuzení, okamžitě si lehněte na zem a snažte se usnout – stejně jako v případě techniky pro vstup do fáze. Po úspěšném provedení techniky (po dobu 3-10 vteřin) může cvičící opět vstát a pokračovat v aktivitách ve fázi, jelikož by mělo dojít upevnění vnímání stavu fáze. Dávejte si pozor, abyste skutečně neusnuli.
Rotace
Pokud se objeví náznaky možného návratu do probuzení, měl by se cvičící začít otáčet podél své osy hlava-chodidla. Na rozdíl od techniky pro vstup do fáze stejného názvu tento pohyb nesmí být pouhou představou. Musí se jednat o skutečné otáčení těla ve fázi. Po několika otáčkách bude fáze opět upevněna a cvičící může pokračovat v aktivitách. Pokud znaky ukončení fáze přetrvávají, měla by rotace pokračovat tak dlouho, dokud nebude dosaženo dostatečné hloubky fázového stavu.
Počítání
Během celého pobytu ve fázi počítejte do co nejvyššího počtu – nikoli kvůli počítání samotnému, nýbrž se silnou touhou dopočítat se co nejvýš. Můžete počítat potichu, nebo nahlas.
Tato technika funguje tak, že stanovením cíle, který vyžaduje činnost ve fázi, vyvolává silné odhodlání v ní zůstat.
Naslouchání
Pokud slyšíte nějaké zvuky, které jsou podobné zvukům znějícím při vstupu do fáze – hukot, syčení, pískání, bzučení nebo dunění – tak můžete aktivním poslechem celého rozsahu vnitřních zvuků dosáhnout upevnění a prodloužení stavu fáze. Stejně tak může být použita i technika nuceného naslouchání.
Zachycení se ve fázi
Další zajímavou technikou pro udržení fáze je „zachycení se v ní“. Pokud se objeví náznaky možného návratu do probuzení, chytněte se nějakého předmětu a aktivně jej hmatem vnímejte, nebo jej co nejsilněji sevřete. Dokonce i pokud během použití této techniky dojde k návratu do těla, ruce budou stále cítit zachycený předmět a vy nebudete pociťovat své fyzické ruce. Pak můžete využít vnímání těchto svých fantómových rukou a pokusit se o opuštění těla. Můžete se zachytit o jakékoli blízké objekty: židle, kliky u dveří, kameny, sklenice, apod. Pokud kolem vás není žádný vhodný předmět, můžete sepnout ruce nebo se třeba kousnout do rtu či jazyka.
Na techniky proti výstupu z fáze se dají aplikovat dvě pravidla. Nikdy nepomýšlejte na to, že by fáze mohla skončit a vy se vrátili do těla. Takovéto myšlenky jsou jako žádost o návrat z fáze, která bývá okamžitě splněna. A zadruhé, nemyslete na své fyzické tělo. Také takovéto myšlenky cvičící okamžitě vrací zpět do fyzického těla.
TECHNIKY A PRAVIDLA PRO ZABRÁNĚNÍ USNUTÍ
Neustálé vnímání možnosti usnutí
Usnutí během pobytu ve stavu fáze může být povětšinou zabráněno neustálým uvědoměním, že usnutí je možné a že jako takové způsobí ukončení fáze. Cvičící si musí být této možnosti stále vědom a všechny jeho aktivity musí být analyzovány, zda jsou založeny na jeho skutečných úmyslech a nikoli na nelogických a paradoxních situacích, ve snech tak běžných.
Pravidelná analýza uvědomění
Pravidelné dotazování se „To se mi zdá?“ během pobytu ve fázi pomáhá udržovat odpovídající hodnocení situace a prováděných aktivit. Pokud vše nasvědčuje plnému uvědomění fázového stavu, je možné pokračovat v prováděných aktivitách. Pokud si tuto otázku kladete pravidelně, brzy se z tohoto dotazování stane zvyk a dříve nebo později si ji automaticky položíte v okamžiku přechodu do stavu fáze či snu a tak dosáhnete možnosti je plně prohloubit a upevnit.
Frekvence dotazování je závislá na délce, po kterou je cvičící schopen zůstat ve fázi. Pokud fáze obvykle trvá pět, deset minut nebo déle, není třeba si ji klást častěji, než co dvě minuty. Jinak je třeba se ptát častěji, doslova každou minutu, nebo jen o trochu méně častěji.
Na zabránění usnutí se vztahuje ještě jedno pravidlo: cvičící by se neměli zapojovat spontánně do akcí, ke kterým při pobytu ve fázi dojde. Události, které nejsou plánované nebo zamýšlené vedou v mnoha případech k přílišnému zaujetí probíhající akcí a výsledkem pak bývá ztráta pozornosti a uvědomění.
TECHNIKY PROTI NEROZPOZNATELNÉMU STAVU
Protože jsou techniky pro testování skutečnosti ukončení fáze poněkud absurdní a vyžadují pozornost vůči prováděným akcím, měly by být používány jenom tehdy, kdy je toho opravdu zapotřebí. Jinak by si jich měl být cvičící pouze vědom a používat je jen ve chvílích pochybností. Stejné metody mohou být bezpečně použity pro posouzení, zda cvičící je či není ve fázi, když používá techniky pro vstup do ní.
Hyper-koncentrace
Protože pominutí fáze může být simulované a jeho vnímání se nikterak nemusí lišit od vjemů ze skutečného vystoupení z fáze a probuzení, musí být aktivně rozlišovány rozdíly mezi fyzickým světem a stavem fáze. Jinak řečeno, cvičící musí vědět, jak rozpoznat, zda došlo ke skutečnému vystoupení z fáze, nebo zda se jedná o tzv. falešné probuzení.
V současnosti je znám pouze jediný pokus, který zaručuje přesný výsledek. Stav fáze neumožňuje dlouhodobé upřené pozorování jednoho místa či detailu. Během několika vteřin upřeného pozorování se tvary začínají měnit, objekty mění barvu, začínají se roztékat nebo přeměňovat v objekty jiné.
Podívejte se po výstupu z fáze na malý předmět asi z deseticentimetrové blízkosti a upřeně jej deset vteřin pozorujte. Pokud se objekt nemění, pak si může být cvičící jist, že jeho okolí je již bdělá realita. Pokud se však objekt nějak pozmění nebo vychýlí, cvičící bude vědět, že se stále nachází ve fázi. Nejjednodušší je podívat se na špičku prstu, protože ruku má cvičící stále s sebou. Je rovněž možné podívat se do nějaké knihy a zkontrolovat text. Texty ve fázi bývají zmatené, plné nečitelných znaků nebo rozmazané.
Doplňkové techniky
Existuje celá řada jiných metod pro posouzení výstupu do probuzení. Jelikož je ale ve fázi možné napodobení jakýchkoli situací či vlastností, nejsou všechny metody vždy použitelné. Například se doporučuje provést něco, co je ve fyzické realitě nemožné, protože ve fázi to bude možné provést. Problémem je, že ve fázi mohou být napodobeny i fyzikální zákony a tedy že létání, procházení zdmi či telekineze potom nejsou uskutečnitelné ani v nejhlubší fázi. Rovněž se doporučuje opakované pohlédnutí na hodiny s tím, že ve fázi se zobrazí pokaždé jiný čas. Ani tato metoda však neslibuje stoprocentní úspěšnost.
Jedna z doplňkových metod však ve většině příkladů funguje a jako taková si zaslouží větší zmínku. Jedná se o pozorování drobných rozdílů v pozorovatelném prostředí oproti bdělé realitě. Ačkoli i ve fázi může být okolí zobrazeno se stoprocentní přesností, stává se to jen velice vzácně. Při pozorném prozkoumání okolí je tedy možné posoudit, zda se jedná a skutečné prostředí bdělé reality, nebo o fázi. V případě fázového prostředí bude něco drobného chybět nebo naopak přebývat. Možná bude jiné roční období, jiná denní doba, atd. V pokoji například může chybět kus nábytku nebo může být v jiné barvě.
OBECNÁ PRAVIDLA PRO UDRŽOVÁNÍ
Pravidla pro udržování fáze se týkají odolávání všemu, co by mohlo způsobit její ukončení. Některá z těchto pravidel mohou napomoci několikanásobnému prodloužení stavu fáze a musí být použita.
Cvičící by se neměl dívat do dáli. Pokud jsou objekty ve veliké vzdálenosti pozorovány po delší dobu, může dojít k výstupu z fáze, nebo člověk může být přenesen do jejich blízkosti. Aby bylo možné se bez problému dívat na vzdálené předměty, musí cvičící použít techniky pro udržení stavu fáze. Například si musí občas třít nebo mnout ruce nebo udržovat silné vibrace.
Neustálá aktivita. Za žádných okolností by cvičící neměl ve fázi zůstat pasívní. Čím více je cvičící aktívnější, tím déle fáze trvá. Čím méně aktivity, tím kratší fáze. Někdy stačí se jen zamyslet a fáze končí.
Plán činností. Cvičící by měl mít připraven plán alespoň pěti činností, které chce při nejbližší příležitosti ve fázi provést. To je důležité hned z několika důvodů. Zaprvé, cvičící by se neměl zastavit, aby si promyslel, co bude dělat dál, protože to často končí výstupem do probuzení. Zadruhé, pokud má cvičící připraven plán, podvědomě bude provádět potřebné techniky pro prohloubení a udržení fáze, aby mohl provést to, co si předsevzal. Zatřetí, předem připravené a promyšlené činnosti umožňují soustředěné provádění na rozdíl od zbytečných experimentů vymyšlených jen tak na místě uprostřed fáze. Začtvrté, vytvořený plán podporuje potřebnou motivaci a současně posiluje úmysl provádět techniky pro vstup do fáze.
Zastavení vnitřního dialogu. Čím méně vnitřně hovoříte, tím delší je fáze. Veškeré myšlení by mělo být orientováno výhradně na to, co je zamýšlené a pociťované. Důvodem je to, že jakékoli vnitřní myšlenky, třeba i negativní, mohou sloužit jako ovladače pro stav fáze a měnit tak její průběh. Například třeba pomyšlení na návrat do těla jej může okamžitě vyvolat. Cvičící se také může třeba zamyslet, což ho může přivést až k probuzení. Sporadické myšlenky mohou cvičícího rovněž přivést k upadnutí do spánku.
Cvičí se musí po výstupu do probuzení snažit o znovuvstoupení do fáze. Pamatujte na to, že typický zážitek fáze se skládá z několika opakovaných vstupů a výstupů. V zásadě je okamžitě po návratu do těla v mnoha případech možné za pomoci technik pro oddělení od těla nebo pro vytvoření stavu fáze opět do fáze vstoupit. Pokud cvičící právě opustil fázi, mozek je jí stále nablízku a vhodné techniky mohou opět vyvolat vstup do ní a pokračování dobrodružství.
